Klášter založil Soběslav I. na soutoku Želivky a Trnavy jako odnož benediktinského kláštera na Sázavě, ale už v roce 1149 byl obsazen premonstráty z porýnského kláštera Steinfeld, kteří jen sedm let předtím osídlili i Strahovský klášter v Praze.
Pro nás druidy je v celé lokalitě nezajímavější prostor před a v kostele Narození Panny Marie (ale i klášterní pivovar se speciálními pivy stojí za druidské zastavení – vždyť Keltové měli pivo rádi). Už samo zasvěcení Matce Marii ukazuje na silnou zemskou energii. Církev však vždy navazovala na dávná energetická místa a toto je velmi dávné. Je velmi významné i tím, že jeden z energetických bodů v lokalitě je součástí tzv. Jeruzalémské linie, která vede od „božího hrobu“ v Jeruzalémě až na Pražský hrad. Tisícikilometrová linie bývala na našem dnešním území na přelomu 11. a 12. století vyznačena rotundami, první dochovaná je ve Znojmě (P. Marie, zasvěcená později svaté Kateřině), další jsou v Praze (Longinova a Nalezení svatého Kříže). Linie vede ze Znojma přes Křemešník, Želiv až k Longinově rotundě v Praze, odtud k Nejsvětější Trojici, rotundě Nalezení svatého Kříže, dnešní malostranské náplavce vedle Lichtenštejnského paláce, malostranskou branou Karlova mostu až na Pražský hrad, kde stávala rotunda knížete Václava, dnes součást katedrály Svantovíta, neboli svanti Vita jako svatováclavská kaple.
Druidští zasvěcenci každoročně – vždy na zimní Slunovrat – tuto linii aktivují s vycházejícím Sluncem z východu, děje se to tak již po tisíce let, aby přicházející energie naplnila rezervoár pod posvátným místem Žiži a dodávala sílu městu vyvolených. A jako vždy se k nám druidům můžete přidat na celém území ČR a prožít tento mimořádný zážitek.
Ale zpět k želivskému kostelu. Kostel Narození Panny Marie se dvěma věžemi v průčelí je původně románský z let před rokem 1250, přestavěn jako gotické trojlodí se třemi chóry počátkem 14. století, částečně obnoven před rokem 1462… V letech 1713–1720 jej přestavěl geniální geomant Jan Blažej Santini (a do roku 1736 vzniklo i vnitřní zařízení). Dnes je to síňové trojlodí se širší střední lodí, velmi dlouhým presbytářem a dvěma věžemi v průčelí, třetí vzadu ve středu – tak Santini i na jiných svých stavbách dával najevo onu věčnou trojjedinost – Otec, Matka, Dítě. Presbytář má čtyři pole křížové klenby, loď se třemi páry gotických pilířů má valenou klenbu se štukovou nápodobou bohaté pozdně gotické klenby. Nad bočními loděmi jsou tribuny, spojené s kruchtou, s bohatou sítí štukových žeber. Oblouky mezi pilíři jsou rozděleny visutými konzolami.
Santiniho želivskou specialitou je proražení kleneb empor při styku bočních lodí s obvodovou zdí, v šíři vysokých oken. Tímto způsobem Santini přivedl do bočních lodí světlo. Při celkovém pohledu na koncipování želivského kostela je patrný rytmus, při kterém se střídají hloubkové a příčně prostorové části. Ustupující polygonální předsíň, hlavní loď, falešný transept tvořený vynechaným jedním polem bez empor a dlouhé kněžiště se vzdáleným oltářem… Santiniho koncept želivského kostela je možno nazvat „cestou ke světlu.” To se projeví i jinak – když slunce do presbytáře svítí barevnými skly oken.
V presbytáři je raně gotické sanktuárium z počátku 14. století, mramorová deska hlavního oltáře nese datum 1462. Velmi cenné barokní chórové lavice, boční oltáře a sochy jsou od jihlavského řezbáře F. Hoebbela a humpoleckého F. Netha, křtitelnice z roku 1629… Nejkrásnější je však deskový obraz černé madony (a viděl jsem jen málo takto doopravdy černých madon). Toto dílo patří k nejsilnějším energetickým obrazům u nás, předčí ho však černá madona zlatohorská. Madona v Želivě mluví i léčí, což jistě vědí i místní premonstráti – naproti obrazu je postaveno na stupínku (aby bylo ve správné výšce působení) obrovské zlacené opatské křeslo.
A tak při návštěvě kostela můžete postupně najít v ose od vstupních schodů až před oltář tři energetické body umocněné Santiniho darem, každý z nich působí jinak… Ale černá madona je opravdovou perlou, jež naši pokoru odmění svou laskavostí.
Aladin
