Rozloučili jsme se s kouzelným fjordem a autobus nás přiblížil k úpatí hory sv. Patrika. Ta se majestátně tyčila nad okolní krajinou.
(Nedaleko města Westport v hrabství Mayo se nachází Hora Sv. Patrika, nejposvátnější hora v Irsku, která se tyčí do výše 765 metrů. Podle starých křesťanských příběhů Sv. Patrik navštívil svatou horu během oslav svátku Lunashad v roce 441 po Kristu a strávil zde svůj 40 denní půst, během něhož bojoval s draky, hady a démonickými silami.
V 7. století se svatá hora stala nejdůležitějším irským poutním místem. Až do roku 1113 se poutníci vydávali na cestu na horu v průběhu celého roku. Toho roku přišla ošklivá bouře, při které zahynulo 30 lidí. Od tohoto roku se poutníci vydávají k hoře pouze v období léta, poslední pouť se koná poslední červencový víkend.)
My jsme cestu na vrchol zvolili ze strany, která se využívala k výstupu ještě v předkřesťanských dobách.
Dvě naše kolegyně se rozhodly podpořit naší výpravu ze zálohy a vytvořily sesterstvo „Irské kávy“. V městečku Westport bylo několik kaváren a obchůdků a to skýtalo určité zpestření při čekání. Bylo to lákavé, ale tyčící se hora před námi byla přece jenom výzva nejen pro mě, ale i pro ostatní.
Špička hory byla zahalena v oparu. Slunce zářilo, irský vánek pofukoval a hlavně… nepršelo! Zpočátku jsme procházeli pozvolným stoupáním cestou mezi pastvinami.
Od prvních metrů z městečka se k nám připojil jeden průvodce. Malý, hnědý, poskakující po třech nohách – pastevecký pes, který se rozhodl, že nás Croagh Patrikem provede. Stále si hlídal celou naši skupinu. Pokud se pohyboval naším tempem, poskakoval po třech packách. V okamžiku, když se v naší blízkosti objevily ovce, jako by na svůj handicap zapomněl a běžel jako o závod.
Stálé stoupání a pravidelný rytmus chůze navodily pocit aktivní meditace. Ponořila jsem se do svých myšlenek a šla krok za krokem stále výš a výš. To mi pomáhalo překonat vlastní omezení. Pocit odhodlání se pral s vyčerpaností. „Když nemůžeš, můžeš ještě dvakrát“ probíhalo mi hlavou.
Terén se měnil v kamenitý povrch a každé našlápnutí vyžadovalo soustředění a ostražitost. Uvítali jsme přestávky, které nám mimo jiné umožnily prožít rituál k otevření srdce.
Náš třínohý průvodce byl stále s námi. Pojmenovali jsme ho Mukstet. Jako by se chvílemi měnil v mystickou bytost, která nevypadala ani jako pes.
Další prudké stoupání s vrcholem na dohled. Jaké však bylo překvapení, když následovala malá rovinka, za níž se tyčil vrchol skutečný. Kopec byl stále prudší a kameny špičatější. Jako by se kroky zpomalovaly, poslední metry byly opravdu náročné.
Zdálo se, že nám temné síly bránily překonat magickou hranici vrcholu. Konečně nahoře na hoře! Pouhých 764 metrů, ale pro mě to bylo jako zdolat Kilimandžáro. Pohledy, které se nám otevřely, byly opravdu dech beroucí. Klid a mír vyzařoval z okolní krajiny.
Využili jsme síly naší velké skupiny a společným rituálem jsme propojili energii této magické hory do Brna a Prahy.
Když se čas se nachýlil, vydali jsme se na zpáteční cestu. Úbočí, kterým křesťané pouť absolvují vzhůru, jsme sestupovali do údolí. Nebyla to vůbec procházka růžovým sadem. Náročnost sestupu byla provázena vyplavením notné dávky adrenalinu. Kameny nebyly pevně ve svahu ukotveny a tak každý náš krok byl krokem do neznáma a to doslovně.
V samém závěru sestupu jsme se ocitli ve „Středozemi“, kde zurčel potůček, ovce a koně okusovali zelený pažit. Pohled na vrchol hory sv. Patrika mě naplnil uspokojením s pocitem, že v nohách mám snad tisíc mil…
Irský Guinness byl odměnou téměř pro všechny „ účastníky zájezdu“. Jako správní Češi jsme si i zazpívali a nechyběl ani taneček. Nejspíš radostí, že jsme tuto pouť přežili. Jaké však bylo naše překvapení, když se opět objevil… Mukstet. Tady to byl zase pastevecký pes, který si pochutnával na dobrůtce od místního šenkýře.
Hanka Z.
