Knocknarea
Konečně Knocknarea, tolik zmiňovaná při energetické aktivaci okruhu kolem Prahy.
Přijíždíme na parkoviště pod horou Knocknarea…
Knocknarea je vápencový kopec (327 m), který má monolitický vzhled a nachází se na poloostrově Cuil Irra mezi zátokami Sligo a Ballisadore. Na vrcholu se nachází velká mohyla královny Maev.
Na parkovišti jsme vytvořili živý kruh a před výstupem na kopec jsme svorně zapěli písničku pana Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře – Chválím tě, země má…
Všichni jsme si tuto písničku natolik oblíbili, že se stala takřka HYMNOU.
Odhodlaně jsme vykročili nahoru. Tempo si zvolil každý podle své fyzické kondice, ale nakonec vrcholu dosáhlo všech čtyřicet pět účastníků.
Pod vrcholem jsme soustředili veškerou pozornost na náš společný záměr. Posledních pár metrů jsme se šplhali po kamenitém terénu a najednou jsme se ocitli na samotném vrcholu. Kouzelné výhledy nám byly odměnou. Uprostřed plošiny byly navršeny kameny a na nich se vyjímala irská vlajka, kterou zde zanechal zřejmě někdo z návštěvníků.
Nebyli jsme zde sami, a překvapila otužilost místních turistů. My všichni jsme se choulili před poryvy větru do kapucí, šátků či kulichů – a Irové – nátělníček a tradá… Jakmile alespoň na chvíli vysvitne sluníčko, považují to za zázrak a paprsků si užívají plnými doušky.
My jsme však okolí také překvapili… To tady ještě určitě nezažili. Troubení na mušli. Jeden z našich kolegů – hudebník – nám připravil úžasný zážitek. Když člověk zavřel oči, ozývalo se pouze šumění větru a troubení… Připadala jsem si jako malá mořská víla na útesu.
Následoval společný rituál. Když jsem otevřela oči, viděla rozesmáté tváře a otevřené náruče. Z každého vyzařovalo štěstí a pocit sounáležitosti. Být v jednom okamžiku na stejném místě se stejně naladěnými lidmi…děkuji!
Po zhruba dvou hodinách, ač neradi, jsme opustili tento kus Irska a pokračovali v našem putování.
Sestup prověřil naše kolenní vazy při prudkém klesání do údolí. Na parkovišti nás čekala odměna v podobě irské kávy a francouzské palačinky. Cestou do nové lokality jsme se stavili na malou porci energie ve dvou kamenných kruzích.
Tím však naše odměny pro tento den nekončily.
Killary – hotel o samotě, avšak na břehu irského fjordu asi čtyřicet pět km od Atlantiku, kde jsme měli další ubytování – nás pravda malinko překvapil svou skromností. Ale to, co ho obklopovalo, byla naprostá nádhera. Růžová záplava rododendronů.
V krásné přírodě jsme čerpali tolik potřebné síly pro následující den.
Čeká nás výstup na CROAGH PATRICK
Hanka Z.
