Vedle Samainu (spojeného s příchodem zimy) a Beltainu (začátek jara) slavili staří Keltové i dva další důležité svátky – Lugnasad a Imbolc. Ten byl vnímaný jako střed mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, spadající na přelom ledna a února. Stejně jako jiné keltské svátky, začínala oslava Imbolce v předvečer slaveného dne. (Jak víme, pro Kelty nebyl počátkem dne východ slunce, ale příchod noci.)
Podobně jako ostatní hlavní svátky byl Imbolc slaven za účasti všeho lidu. Ve srovnání se Samainem či Lugnasadem je ovšem nejméně zjevný navenek: přestože den se už zjevně prodlužuje a noc zkracuje, jde o ryze zimní čas, v němž příroda stále ještě tvrdě spí. I pozdější české rolnické pranostiky zaznamenávaly v souvislosti se svátkem 2. února – Hromnic, že zima je teprve ve své půli („Na Hromnice půl zimy, půl krajíce a půl píce.“)
Spíš než s rostlinnými cykly ovšem Keltové spojovali Imbolc s rozmnožováním dobytka. Nad zemědělci v nich v rámci tradice stále ještě vítězili pastevci: Beltine jim tak připomínal, že na přelomu dubna a května vzrostlá tráva umožňuje pastvu, a Samain vracel dobytek do stájí.
Imbolc zase souvisel s porody a laktací ovcí, ale také s pohledem kupředu: přípravami na vytoužené, ale zatím jen tušené jaro.
Brigid a svatá Brigita
Imbolc se slavil v předvečer 1. února na počest Brigid – dcery keltského boha Dagdy -, bohyně inspirace a učení, léčitelky, patronky kovářů a zastánkyně opuštěných. Brigid držela ochrannou ruku i nad rodičkami (kterých bylo v této době vždycky dost vzhledem k bujarosti provázející oslavy předchozího jara).
Mocnou Brigid neohrozil ani příchod křesťanství: mezi irskými světci se objevila v podobě sv. Brigity z Kildare. Ta je spolu se sv. Patrikem považována za patrona Irska. Byla zobrazována jako pastýřka, kolem níž poskakovala jehňátka. Irská světice zřejmě neměla reálný předobraz: nejstarší její dochovaný životopis vznikl až dvě stě let po její údajné smrti. V pozdější skotské lidové tradici hraje svatá Brigita úlohu porodní báby Panny Marie.
Oslavy Brigid/Brigity prý obvykle provázela bohatá hostina. Pokud počasí dovolilo, byla slavnostně provedena první orba (úvodní únorovou dekádu totiž zpravidla provází přechodné oteplení).
Atributem keltské Brigid byl kříž vázaný ze slámy, který se připevňoval jako ochrana stavení nad domovní vchod. (Pokračování tato mocná „sluneční svastika“ našla v kříži sv. Brigity.) Z obilných stébel se vyráběly i malé panenky, jež dívky oblékly do šatů a nosily je od domu k domu. Každá domácnost dávala této symbolické nevěstě malý dárek.
Dané období bylo spojeno s návratem světla, očistou, rituály připravujícími cestu plodnosti – a samozřejmě také s věštěním v souvislosti s dalším průběhem zimy.
Luperkálie, Očišťování panny Marie a Hromnice
Součástí oslav svátku Brigid/Brigity bylo i zapalování ohníčků poblíž domovních dveří. Měly stavení ochránit před úderem blesku a kroupami. V tento den se také zhášely ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je směly znovu zažehnout jen mladé dívky-panny, symbolizující Brigid/Brigitu. Očistná moc ohně a prvek očisty v tomto ročním období našly odraz v nejrůznějších kulturách.
Ve starém Římě se v druhé polovině února slavily luperkálie na počest boha Luperka – ochránce stád před vlky (vlk – latinsky lupus). Při nich kněží obětovali kozy, jejich kůže rozřezali na řemeny, běhali městem a šlehali jimi všechny, které potkali. (Podle jiných údajů šlo jen o ženy, kterým měl výprask zajistit plodnost a lehký porod. Magicky podbarvené šlehání žen a dívek přešlo do obyčejů velikonoční pomlázky.) Součástí luperkálií byly i průvody s hořícími svícemi. Šlehání, stejně jako oheň, představovaly očistu. (Latinské februare – očistit – přešlo do řady jazyků právě v souvislosti s názvem měsíce února).
Luperkálie se Římě slavily až do konce 5. století. V roce 494 je papež Gelasius zrušil a zavedl místo nich do liturgického kalendáře svátek Očišťování panny Marie. Svátek je ukotven v židovských náboženských tradicích: Panna Marie, stejně jako každá jiná Židovka, musela podle zákona přinést čtyřicátého dne po porodu do chrámu svého prvorozeného syna a obětovat za jeho očištění ovečku. Prorok Simeon nazval jejího potomka – Ježíše – v souladu se starými proroctvími „světlem k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu“.
Někdy v 11. století se na základě tohoto proroctví o Ježíšově světle rozšířil zvyk světit svíčky – „ hromničky“. Ty se dávaly na okno a měly dům chránit před úderem blesku. Hromniční svíce byla zapalována i pro umírajícího, aby mu ulehčila odchod ze světa. Hořící hromnička pak chránila pozůstalé před silami ze záhrobí.
